Děkujeme všem dárcům
za finanční prostředky pro
občany vytopených srbských
měst Obrenovac a Krupanj.
Bylo vybráno přes 27 000 Kč.
Za ně jsme pořídili
polštáře a přikrývky
pro nejchudší z vyplavených.
Děkujeme i za dar školních brašen.
Zde si můžete prohlédnout foto
z předávní vašich darů.
Ještě jednou díky za vaši štědrost.



Právě připojeni - hostů: 393 

DOPORUČENÉ KNIHY

Alexander DORIN

SREBRENICA





Právě (19.12.2013) vyšla výborná kniha.

Alexander Dorin, Švýcar s jihoslovanskými kořeny, odhaluje snad největší mediální a politický podvod, který byl na nás dosud spáchán. Českému čtenáři přináší mnoho otřesných faktů a dosud chybějících informací. Kniha zároveň nepřímo ukazuje na hanebnou úroveň české mediální scény. Její čtení nedoporučujeme zarytým pravdoláskařům. Mohla by u nich vyvolat silnou depresi či infarkt.

Po přečtení se budete na svět dívat docela jinak.

Cena: 330 Kč + poštovné+balné



Objednávky na:

http://www.amabilis.cz/botanika/eshop/0/0/5/125-SREBRENICA




DOPORUČENÁ KNIHA:



Prof. Dr. Rajko Doleček

Necenzurované obrazy II.





Kniha plná faktů z nedávné historie Evropy, jejichž zveřejnění se mnohým mocným dnešního světa nelíbí. Ukazuje na pravé viníky posledních balkánských válek a krvavého rozpadu Jugoslávie. Čtení této knížky vás nenechá lhostejnými.




  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
Zpráva UNMIKu z roku 2003 o únosech z Kosova a obchodu s orgány Email

Čtvrtek, 21. dubna 2011



DŮVĚRNÉ

TATO INFORMACE NENÍ URČENA VEŘEJNOSTI

TATO INFORMACE PODLÉHÁ NOVINÁŘSKÉ OCHRANĚ ZDROJŮ

Shrnutí

Od poloviny roku 1999 (a možná dříve) bylo uneseno 100 až 300 lidí a byli nákladními a dodávkovými vozy převezeni do zadržovacích zařízení v severoalbánských městech Kukeš a Tropoje či poblíž těchto měst. Většinu těchto lidí tvořili srbští muži z Kosova, kteří byli zajati mezi červnem a říjnem 1999. Počátkem srpna 1999 byli někteří z těchto zajatců (24 až 100) přemístěni ze severní Albánie do vedlejších zadržovacích zařízení (soukromých domů a opuštěných průmyslových komplexů) ve střední Albánii, hlavně poblíž města Burrel (či Burreli) asi 110 kilometrů jihozápadně od Kukeše. Zajatci byli také přemístěni do zadržovacích středisek poblíž Peshkopi, asi 50 kilometrů východně od Burrelu.

Tito zajatci převezení do střední Albánie byli poté v malých skupinách převáženi do soukromého domu jižně od Burrelu, který byl zařízen jako provizorní klinika. Na tomto místě byly personálem za použití lékařského vybavení těmto zajatcům odebrány orgány, následkem čehož pak zemřeli. Jejich ostatky byly pohřbeny poblíž. Orgány byly transportovány na letiště Rinas nedaleko Tirany (přibližně 75 kilometrů jihozápadně od Burrelu) a odtud byly letecky dopraveny do zahraničí. Další skupina zajatců, která byla převezena do tohoto domu/kliniky poblíž Burelu, byla tvořena menším počtem žen z Kosova, Albánie a východní Evropy. K poslednímu transportu zajatců do tohoto domu/kliniky údajně došlo na jaře nebo začátkem léta 2000.

Kromě živých zajatců, byl do Albánie také převezen neznámý počet těl srbských civilistů, kteří byli zabiti v Kosovu. Tato těla byla pohřbena na odlehlých místech.

Toto shrnutí je založeno na rozhovorech s přinejmenším osmi svědky. Všichni z nich byli etničtí Albánci z Kosova nebo Černé Hory, kteří sloužili v Kosovské osvobozenecké armádě (UÇK). Čtyři z nich se přímo účastnili převozu přinejmenším 90 etnických Srbů a příslušníků dalších etnik do zadržovacích zařízení v severní a střední Albánii. Tři z těchto svědků dopravili zajatce do domu/kliniky jižně od Burrelu, dva svědci tvrdí, že se podíleli na likvidaci lidských ostatků nedaleko onoho domu a jeden svědek udává, že se účastnil přepravy částí těl a/nebo orgánů na letiště Rinas poblíž Tirany. Žádný z těchto zdrojů nebyl svědkem oněch lékařských operací.

Podle všech těchto svědků byly tyto transporty a chirurgické procedury prováděny s vědomím a/nebo s aktivním zapojením středních a vyšších důstojníků UÇK a stejně tak lékařů z Kosova a zahraničí. Tato operace byla podporována lidmi s vazbami na agenty albánské tajné policie bývalé vlády Saliho Berishi.

Poloha místa

Dům, ve kterém údajně k těmto odběrům orgánů došlo, se nachází 14,58 kilometrů jižně od Burrelu, přibližně 41°32’49” S a 20°00’19” V. Tento dům je ve vesničce Kurteshi, která leží šest kilometrů od hlavní silnice spojující Burrel a Klos (Klosi). Přípojka na nezpevněnou cestu je přibližně 8,57 kilometrů jižně od prvního mostu jižně od Burrelu.

Zdroje

Naši svědci požadovali, aby jejich identita byla utajena. Jsou označeni čísly.

1.  Etnický Albánec z jihozápadního Kosova, který sloužil jako řidič a řadový bojovník UÇK během kosovské války. Tvrdí, že se přímo účastnil přepravy zajatců z Kosova a odjinud do zadržovacích zařízení v severní a střední Albánii

2.  Etnický Albánec ze severozápadního Kosova, který vstoupil do UÇK v roce 1998 a sloužil hlavně jako řadový bojovník a řidič. Tvrdí, že se přímo účastnil přepravy zajatců z Kosova a odjinud do zadržovacích zařízení v severní a střední Albánii a likvidace lidských ostatků poblíž onoho domu/kliniky jižně od Burrelu.

3.  Etnický Albánec ze severozápadního Kosova, který byl řidičem a členem ostrahy přiděleným během války do oblastního velitelství UÇK. Tvrdí, že se přímo účastnil přepravy zajatců z Kosova a odjinud do zadržovacích zařízení v severní a střední Albánii a likvidace lidských ostatků poblíž onoho domu/kliniky jižně od Burrelu.

4.  Etnický Albánec z Černé Hory. Sloužil v UÇK jako velitel čety. Tvrdí, že se přímo účastnil pohřbívání srbských civilistů v Kosovu a přepravy zajatců z Kosova do Severní Albánie.

5.  Etnický Albánec z Kosova, který byl středně postaveným logistikem UÇK. Tvrdí, že má přímé vědomosti o převozu zajatců z Kosova do severní Albánie. Jeho konkrétní role zůstává nejasná.

6.  Etnický Albánec z Prizrenu, který byl zadržen UÇK a obviněn ze spolupráce se srbskými úřady. Spolu se svým bratrem byl zadržován na základně UÇK v Kukeši. Po válce byl propuštěn a vrátil se do Prizrenu (jeho bratr zemřel ve vězení v Kukeši). Tvrdí, že viděl srbské vězně zadržované na základně UÇK v Kukesu a „slyšel“, že někteří Srbové byli převezeni do Burrelu.

7.  Etnický Albánec z Černé Hory, který sloužil jako řadový voják UÇK. Tvrdí, že viděl kosovské Srby v soukromém zadržovacím zařízení v severní Albánii.

8.  Etnický Albánec katolického vyznání, který sloužil pod bývalým komandérem Drinim. Tvrdí, že má nepřímé vědomosti o převozu zajatců z Kosova do severní Albánie.

Oběti

Následující seznam obsahuje jména zajatců, kteří byli údajně převezeni do Albánie.

1. Vlastimir Stevanović. Viděn v Kosovu svědky č. 1 a 2 mezi skupinou Srbů, kteří byli na konci července nebo začátkem srpna 1999 převáženi z vesnice poblíž Suve Reky do Albánie.

2. Dragan Jacimović. Viděn v Kosovu svědkem č. 2 v téže skupině Srbů, kteří byli na konci července nebo začátkem srpna 1999 převáženi z vesnice poblíž Suve Reky do Albánie.

3. Zlatko Antić. Viděn v Kosovu svědkem č. 2 mezi skupinou Srbů, kteří byli v červenci nebo srpnu 1999 převáženi z nějakého místa poblíž Prizrenu do Albánie. Svědek č. 1 říká, že jeho přítel také viděl Antiće ve skupině zajatých Srbů, ale domnívá se, že Antić mohl být zabit dříve, než se dostal do Albánie.

4. Siniša Vitošević.Viděn svědkem č. 7 koncem července nebo začátkem srpna 1999 v zadržovacích zařízeních poblíž Tropoji.

5. Gradimir Majmarević. Viděn svědkem č. 7 koncem července nebo začátkem srpna 1999 v zadržovacích zařízeních poblíž Tropoji.

6. Dragoljub Slavković. Viděn svědkem č. 7 koncem července nebo začátkem srpna 1999 v zadržovacích zařízeních poblíž Tropoji.

7. Mladen Vasić. Viděn svědkem č. 7 koncem července nebo začátkem srpna 1999 v zadržovacích zařízeních poblíž Tropoji.

8. Mileta Djukić. Viděn svědkem č. 7 koncem července nebo začátkem srpna 1999 v zadržovacích zařízeních poblíž Tropoji.

9. Pera Ristić. Viděn svědkem č. 7 koncem července nebo začátkem srpna 1999 v zadržovacích zařízeních poblíž Tropoji.

10.Sladjana Fan. Viděna přítelem svědka č. 1 v září nebo říjnu 1999 v zadržovacím zařízení v Peshkopi. Svědek č. 1 uvádí, že viděl ženu, která se podobala Fan v Albánii a je přesvědčen, že byla dopravena do onoho domu/kliniky v Burrelu.

Svědectví

Většina svědků byla ochotná poskytnout pouze stručné odpovědi a pokoušela se zatemnit svou konkrétní roli v této operaci. Částečně to bylo kvůli obavám, že podle těchto informací mohou být zpětně vystopováni. Čtyři svědci, kteří uvádějí, že se přímo podíleli na transportech, však poskytli následující popisy.

Svědek č. 2

Tento muž si vzpomíná na to, jak se účastnil třech přeprav zajatců a lidských ostatků z Kosova do severní Albánie a dvou přeprav do domu/kliniky ve střední Albánii.

První přeprava z Kosova, které jsem se zúčastnil, proběhla okolo 20. července, druhá okolo 23. července a poslední na začátku srpna. Ráno 20. července (plus minus jeden den) jsem byl ve městě poblíž mojí vesnice, východně od města Peja [srbsky Peć]. Přišel jsem tam navštívit mého nadřízeného P. A. Byl požádán R. Z., aby sehnal nějakého řidiče pro jistou práci. Věděl jsem, že tato skupina (či „gang“) byla nebezpečná, protože se o nich vědělo, že zabíjeli Srby v Pašinu Selu. V té době v našem městě žádní Srbové nebyli. Bylo mi řečeno, že budu muset řídit nákladní auto z Peji do Prizrenu. P. A. mi řekl, že abych odvedl tu práci, držel jazyk za zuby a zapomněl na tento úkol, abych se mohl dožít stáří. Dostal jsem zaprášený a špinavý SAAB. Chladící jednotka (v přepravní skříni) nefungovala. Jel jsem z Peji do Prizrenu, 80 km. Jel jsem hodinu a půl. V nákladním autě se mnou seděl pouze P. A. Po příjezdu do Prizrenu mi řekl, abych odbočil na Suvu Reku. Jel jsem 15 minut. Minuli jsme Ljutoglav a kilometr za Ljutoglavem jsme zastavili. Ljutoglav je mezi Suvou Rekou a Prizrenem. Odbočil jsem doprava. Na pravé straně byl velký třípodlažní dům. Na tomto místě jsem odbočil doprava a jel jsem asi 100 až 200 metrů. Bylo tam třicet vězňů, včetně jedné ženy, čekajících na nás a 10 vojáků UÇK. Očividně za sebou měli dlouhý pochod. Byli zaprášení a špinaví a někteří z nich měli podlitiny. Atmosféra byla normální a já jsem si zpočátku myslel, že budou vyměněni za naše muže. Byl tam jeden voják UÇK, který vyslýchal několik Srbů. Jeden z nich řekl, že je Dragan Jacimović ze Šilova. Bylo mu okolo 40 let, Šilovo je kousek od Gnjilane. Další Srbové byli z Retimlje, Opteruše a Gnjilane. Tito lidé byli natlačeni do nákladního auta. Jel jsem zpět do Prizrenu. P. A. v Prizrenu vystoupil a dva příslušníci UÇK, kteří nastoupili ke mně do kabiny, se mnou pak zůstali po celou cestu. Neměli na sobě uniformy. Diskrétně nás doprovázel Golf2 se čtyřmi příslušníky UÇK. Jeden z mužů v kabině byl velmi nepříjemný. Zeptal jsem se ho na cíl cesty. Řekl mi, ať držím hubu a jedu.

Když jsme vyjeli z Prizrenu, musel jsem zastavit, protože jedno z aut mělo problém s pneumatikou.

Poblíž hlavní silnice dorazila skupina čtrnácti zajatých Srbů. Před nimi jel pomalu džíp s příslušníky UÇK. Tyto Srby doprovázeli čtyři nebo pět příslušníků UÇK. Zastavili se, aby si zapálili. Mezi těmito Srby jsem poznal Vlastimira Stevanoviće z Prizrenu. Pracoval jako číšník v Army Clubu v Prizrenu. Byl vyzáblý, bylo mu okolo třiceti. Několik Srbů na sobě mělo uniformy. Bylo mi řečeno, že jde o zajaté příslušníky armády a MUP [Ministarstvo unutrašnjih poslova – ministerstvo vnitra]. Zeptal jsem se jednoho člena UÇK, co s nimi budou dělat. Řekl mi, že budou kácet stromy v Albánii. Tato skupina zahnula z hlavní silnice doprava a překročila hranici s Albánií přes horu Paštrik.

Jeli jsme do Kukeše. Hranici jsme přejeli v Morine. Na hraničním přechodu byl značný provoz. Nikdo nás tam nezastavil. Uprchlíci se vraceli zpět [do Kosova] a oběma směry jelo mnoho nákladních vozů. Do Kukeše jsme přijeli okolo 4 hodiny odpoledne. Cesta trvala skoro hodinu a půl. Když jsme dorazili do Kukeše, vydali jsme se po další silnici, zahnuli jsme na sever a potom jsem odevzdal ty Srby. Poté jsme jeli zpátky do Prizrenu.

23. července 1999

Titíž dva příslušníci UÇK, kteří se mnou jeli v kabině při první cestě. Táž cesta a stejné nákladní auto. Tentokrát jsme od onoho místa na silnici do Suve Reky jeli dál. Dojeli jsme téměř 1,5 km před Suvou Reku. Potom jsem odbočil doleva na nějakou vesnickou cestu. Čekal tam na nás gang UÇK vedený Ismetem Tarou. Tehdy jsem viděl těla zabalená do šedých vojenských dek. Cítil jsem pach krve, takže jsem věděl, že ta těla byla čerstvá. Těla byla obojího pohlaví, ale většinu tvořili muži. Příslušníci UÇK naložili těla do nákladního auta. Když bylo nákladní auto naloženo, tak mi ten nepříjemný muž z UÇK z kabiny řekl: „Dobře se na ně podívej. Můj bratr skončil v Trepči“ (má se za to, že těla některých Albánců, které zabily srbské síly, byla zlikvidována v průmyslovém komplexu Trepča). Příslušníci UÇK je posypali práškem „Kaporit“ [chlornan vápenatý – Ca(ClO)2], který používáme kvůli desinfekci a zápachu. Poté následovala stejná cesta do Kukeše.

Přijeli jsme tam okolo 12:30. Tentokrát jsem zahnul na jih. Myslím si, že šlo o těla lidí ze Suve Reky, Gnjilane a Orahovce. Když jsme dorazili na místo, viděli jsme tam Envera Cokolliho ze SHIKu [Shërbimi Informativ Kombëtar – Národní zpravodajská služba Albánie, která 2. července 1991 nahradila Sigurimi]. Do roku 1991 byl příslušníkem srbského MUP v Prištině. Lidé z doprovodného Golfu2 vyložili nákladní auto. Opět použili roušky a rukavice. Když jsme přijeli, bylo již předem vykopáno asi 15 jam. Do každé jámy přišla dvě těla. Než jsme s tím byli hotovi, trvalo nám to hodinu a půl. To místo bylo velmi odlehlé. Vypadalo jako Afghánistán, jen tam bylo více stromů. Poté jsme se vrátili do Prizrenu a z Prizrenu do Peji. Tam jsem nákladní auto vrátil lidem, kteří mi ho poskytli.

Když jsme se vrátili z Albánie, tak mi onen nepříjemný chlapík řekl, že se mnou bude v kontaktu.

2. nebo 3. srpna 1999

Bylo 10 nebo 11 hodin dopoledne. Nevím to jistě, ale bylo před polednem. Zavolal mi ten nepříjemný chlapík. Nevím, odkud pochází, ale vím určitě, že není z Peji. Řekl mi, že má náklad na převoz. Přišel jsem z Kapišnice do Peji. Staré chladící auto značky Mercedes bylo na místě. Bylo již naloženo a na zadních dveřích mělo řetězy a zámek. V Golfu2 jel stejný tým a titíž dva [příslušníci UÇK] se mnou jeli v kabině nákladního auta. Tentokrát jsem jel do Moriny, nikoli Morinë, a potom do Tropoji. Z Peji do Tropoji to trvalo hodinu a 45 minut. V Morině trochu pršelo. Probíhalo to jako předtím. Vše bylo dobře zorganizováno. Hroby byly již připraveny. Než jsme s tím byli hotovi, trvalo nám to hodinu a půl. Tentokrát to pro mne bylo obtížné, protože to bylo velmi vysoko v horách a cesta byla strmá, takže jsem měl po celou cestu nahoru problémy s autem. Čekali tam na nás tři muži. Tehdy jsem nevěděl, kolik těl bylo do jam vhozeno. Po celou dobu jsem byl ve voze.

Svědek č. 2 uvádí, že podnikl přinejmenším dvě cesty do domu/kliniky jižně od Burrelu. První cesta proběhla v říjnu 1999. Vezl čtyři nebo pět Srbů z Kukeše do domu jižně od Burrelu a předal je muži jménem Besim Vokshi (operativci UÇK přezdívanému „Číňan“). Svědek tento dům popsal jako tradiční a relativně velký, rozdělený na dvě části. Řekl, že byl na konci nezpevněné cesty, nějakých dvacet minut od hlavní silnice jižně od Burrelu. Řekl, že tento dům byl natřen světle žlutou barvou a že jeho majitel nebyl ze stejného klanu jako ostatní obyvatelé oné vesnice. Zajatci byli drženi v boudě za tímto domem. K druhé přepravě došlo v květnu nebo začátkem června 2000. Svědek vezl zhruba 20 žen (většinou hovořících slovanským jazykem, pocházejících z východní Evropy a bývalého Sovětského svazu) z jistého místa v severní Albánii do domu severně od Burrelu. Svědek si vzpomíná, že ono nákladní auto nemělo okna a že ventilace fungovala špatně, takže když otevřeli zadní dveře, museli pomáhat několika dívkám, které byly skoro udušené. Svědek říká, že vyložili auto. Pět žen bylo od skupiny odděleno a byly odvezeny do onoho domu jižně od Burrelu. Svědek uvádí, že mu bylo později nařízeno, aby doprovázel auto vezoucí části těl a/nebo orgány na letiště Rinas poblíž Tirany. Bylo mu nařízeno, aby se později do onoho domu vrátil, aby pomohl pohřbít (či opětovně pohřbít) lidské ostatky, které byly v černých pytlích na těla. Poskytl nám ještě další popis onoho domu a okolí a nakonec nás na ono místo navedl přes mobilní telefon. Když byly tomuto svědkovi předloženy fotografie 10 různých domů, tak ten podezřelý dům identifikoval. Svědek č. 2 zmizel v březnu 2003 v oblasti Kliny. Člen jeho rodiny nám sdělil, že je přesvědčen, že byl zabit kvůli nezaplaceným dluhům. Rodina jeho tělo zpět nikdy nezískala a ze strachu z pomsty jeho zmizení neohlásila úřadům. Nebyli jsme schopni získat úplný popis jeho cest do onoho domu/kliniky.

Svědek č. 1

Tento muž vzpomíná na to, jak se účastnil jednoho převozu zajatců z Kosova do severní Albánie a přinejmenším pěti převozů zajatců do soukromých domů ve střední Albánii.

Zúčastnil jsem se převážení zajatců v polovině srpna 1999. Obrátili se na mne jistí lidé, příslušníci UÇK. K tomu, abych udělal to, co mi řekli, mne nutil jistý závazek. Cesty v Albánii jsem dobře znal, protože jsem tudy vozil „prostitutky“ (jak směrem do Kosova a Makedonie, tak opačným směrem). Můj velitel řekl, že mám jet, protože ty cesty znám.

V polovině srpna mi řekli, abych jel do Krive Reky. Když jsem tam dorazil, tak mi řekli, že mám odvést nějaké lidi do Albánie. Ty lidi jsem tam vyzvedl. Šlo o čtyři srbské muže. Bylo pozdě odpoledne a my jsme jeli do Prizrenu. Jeli jsme starým Volkswagenem kombi. Jeden muž byl se mnou v kabině. Další dva byli u těch Srbů, kteří měli ruce svázané za zády a byli k tomu dodávkovému autu připoutáni. A byli tam další tři muži, kteří jeli v doprovodném voze. Ty další hochy jsem znal, protože jsme společně byli v UÇK. Co byli zač ti Srbové, jsem nevěděl. Byli to pozdní dvacátníci nebo čerství třicátníci. Podle toho, jak vypadali a jak byli oblečeni, to byli vesničané. Bylo nám řečeno, abychom s nimi (s těmi Srby) nemluvili, ale oni se nás během té cesty ptali, kam je vezeme. Strážci vzadu to drželi v tajnosti. Řekli jim, ať drží hubu, jinak že je zmlátí. „Vezeme vás, abyste káceli stromy a pracovali na farmách.“

V Prizrenu nám bylo řečeno, abychom zajatce nebili a zacházeli s nimi slušně. Bylo to poprvé, co jsem to slyšel a velmi mne to překvapilo, protože předtím jsme je (Srby) mohli bít vždycky a mohli jsme jim lámat ruce a nohy skoro po libosti. Na místě v Prizrenu, kde jsme spali, bylo hodně žen, „prostitutek“. Zajatci spali v jiné místnosti. Příštího dne jsme jeli do Albánie. Měli jsme na sobě uniformy. Přejeli jsme v Morině, bylo tam obrovské množství lidí, vracejících se uprchlíků. Projeli jsme bez problémů. Dorazili jsme do Kukeše, nezůstali jsme tam dlouho a jeli dále na místo zvané Bicaj. Tam jsme zastavili a setkali se tam se dvěma muži tmavé pleti, možná Arabové...  Nejsem si jistý, jaké byli národnosti. Připojili se k nám a my jsme pokračovali na jih. Poté jsme dojeli do Burrelu. Zůstali jsme tam přes noc. Byly tam další ženy, lidé a Srbové (podobní těm z Prizrenu). Ti všichni byli na tom místě. Oni (ty ženy a Srbové) zůstali v jakémsi skladišti (či velkoobchodu) a my jsme šli spát do jiného domu. Nevím jistě, kolik lidí bylo v tom velkoobchodu, ale slyšel jsem jejich hlasy, takže si myslím, že tam bylo 6, 7 možná deset lidí. Slyšel jsem, že mluví srbsky.

Příštího dne jsme je odvezli do jednoho domu jižně od Burrelu ve Fushë-Krujë. Než jsme odjeli, tak doktor předal jednomu vojákovi tašku, černou aktovku. Myslím, že v ní byly písemnosti. Při všech dalších cestách nám vždy byla předána aktovka na dokumenty nebo složka s písemnostmi, která pak byla předána doktorovi při předání zajatců. Když jsme dorazili, byla noc. Čekalo na nás několik lidí. Byl tam albánský doktor Djamil. Prohlédl si zajatce, zvláště střední části jejich těl a zeptal se, zda byli mláceni. My jsme o tom žertovali. Oni si je přebrali a já jsem šel do nějakého jiného domu, kde jsem přespal a příští den se vrátil do Kosova.

Druhá cesta se uskutečnila v listopadu nebo v prosinci 1999. Byl jsem v Burrelu poté, co jsem přivezl nějaké ženy. Jel jsem jiným vozem, dodávkovým autem značky Mercedes. Umístili do tohoto auta čtyři srbské muže. Byli mladí a v dobré formě. Doprovázeli nás dva lidé a jeli jsme do jednoho domu jižně od Burrelu. Asi dvacet minut za Burrelem jsme přejeli most a odbočili na prašnou cestu. Cesta vedla podél řeky.  Jeli jsme až na konec této cesty, kde byl světle žlutý dům. Byl starý a měl okapy. V tomto domě bylo několik mužů a dva doktoři (tito muži byli označováni jako doktoři). Jeden z nich byl Arab a druhý byl Albánec, kterému říkali dr. Admir. Ti muži (Srbové) byli velmi nervózní. Srbové byli vyvedeni z oné dodávky a odvedeni do stavení (boudy či stáje) za hlavní budovou.

Třetí cesta se konala na jaře 2000. Opět jsem byl v Burrelu a převzal jsem jednoho srbského muže a jednu srbskou ženu. Byla mladá a mluvili srbsky. Ti Srbové byli zoufalí. V jednu chvíli po nás ten muž chtěl, ať je ihned zabijeme. „Nechceme být rozřezáni na kousky,“ řekl. V předvečer téhož dne jsme je odvezli do onoho domu jižně od Burrelu.

Když jsem uskutečnil první převoz do Burrelu, tak jsem soudil, že je budou testovat, že jim vezmou krevní vzorky. Již dříve jsem slyšel, že budou odebírat zajatcům krevní vzorky. Byl jsem však z toho zmatený. Proč?

Po třetí cestě jsem však věděl, že se děje něco jiného. Šel jsem do první místnosti onoho domu jižně od Burrelu, abych si vzal sklenici vody. Místnost byla čistá a byl tam silně cítit zápach léků. Připomínalo mi to nemocnici. Z toho nasládlého zápachu se mi udělalo špatně. Chtělo se mi jít odtamtud ven. Přemýšlel jsem o tom, že to byl jediný dům, kam jsem lidi přiváděl, ale nikdy jsem odtamtud žádné lidi nevyzvedával. Někdy v této době jsem slyšel, že ostatní hoši mluví o orgánech, ledvinách a cestách z tohoto domu na letiště.

Čtvrtá cesta proběhla na konci května nebo začátkem června 2000. V Burrelu mi S.S. nařídil, abych jel spolu s dalším mužem do Mirdite (oblast v Albánii, asi 30 km severně od Burrelu) vyzvednout dvě ženy a odvést je domu severně od Burrelu, kde byli drženi Srbové a „prostitutky“. To místo bylo na předměstí a bylo uzavřeno na způsob pevnosti se dvěma domy, jakýmsi chlévem a jedním starším domem. Dříve jsem tam viděl jednoho doktora, myslím, že to byl Arab, který čekal na ty muže. V Mirdite jsme vyzvedli dívky a ještě týž den jsme je odvezli do onoho domu severně od Burrelu. Tehdy jsem slyšel, že v tomto domě mají ultrazvukové vybavení. Spal jsem někde jinde a příští den jsem se tam vrátil. Bylo mi řečeno, abych odvezl dva srbské muže a dvě ženy. Ti muži byli přivezeni z jiného místa poblíž Peshkopi. Ty ženy byly, myslím, z východní Evropy. Odvezli jsme je do onoho domu jižně od města (toho domu/kliniky). Krátce poté, jsem slyšel od přítele, který také dělal řidiče, že ony dvě dívky z Mirdite byly také odvezeny do onoho domu/kliniky a že byly použity na „náhradní díly“.

Vzpomínám si, že mi z toho bylo velmi smutno, protože to byly albánské dívky. A byly mladé. Z počátku jsem nevěděl, co se děje. Pak jsem si myslel, že je to celé o prostituci. A nakonec jsem si uvědomil, co se děje. Byl jsem zděšen a chtěl jsem se schovat. Byli to dobří vojáci, ale skutečně mne zklamali. Myslel jsem si, že bojují ve válce, ale tohle bylo něco úplně jiného.

Po této čtvrté cestě jsem jim řekl, že jsem nemocný. Ve skutečnosti jsem byl opravdu nemocný, ale svému veliteli jsem řekl, že mám zápal plic a že musím odjet pryč.

Svědek uvádí, že podnikl několik dalších cest, kdy převážel Srby z Peshkopi do okolí Burrelu. Řekl, že na základě rozhovorů po jeho poslední cestě nabyl dojmu, že jeho podezření byla správná. Mluvil s dalšími bývalými kolegy z UÇK, kteří prováděli podobné převozy, a kteří pozdě v noci nebo časně z rána jezdili z onoho domu/kliniky na letiště Rinas. Tento svědek řekl, že vozidla využívala zadní vstup na letiště. (Domníváme se, že svědek mohl zatajovat svoji roli v převozech na letiště.) Tomuto svědkovi jsme předložili fotografie devíti různých domů v Albánii. Ukázal na podezřelý dům jižně od Burrelu a řekl, že toto je místo, kde uskutečnil většinu dodávek ve střední Albánii a kde viděl známky toho, že šlo o provizorní kliniku. Svědek byl překvapen, když viděl, že onen dům byl namalován na bílo (na jedné starší fotografii tohoto domu, kterou máme k dispozici, je vidět, že má světle žlutou barvu). Svědek uvedl, že je přesvědčen, že lidské ostatky byly pohřbeny za domem a na nedalekém hřbitově.

Svědek č. 4

Tento muž se účastnil pohřbívání srbských civilistů zabitých v okolí Djakovice. Účastnil se také přinejmenším třech převozů zajatců z Kosova do severní Albánie.

Když válka skončila, došlo k pomstě. Oni poté začali přesunovat (živé) lidi do Bicaje a dalších míst (v Albánii). Do Albánie byly také dopravovány nákladní vozy s lékařským vybavením a zásobami z Prištiny, Djakovice, Prizrenu (z tamní KGB). Převezli skupinu živých lidí z Prizrenu po hlavní cestě přes hranici ve Vrbnici... Druhá skupina byla převezena přes horu Paštrik do Tropoji. Nebyla to hlavní silnice. Byla široká pro jedno vozidlo.

Muži z jednotky Xhavita Elshaniho (svědek uvádí, že Elshani velel 128. speciální jednotce UÇK, která nosila černé uniformy) mi nařídili, abych při těchto převozech pomáhal. Řekli nám, abychom jeli do Kukeše a potom do Bicaje. Tam bylo čtyřem z nás nařízeno, abychom to udělali, ale byli tam také další. V první skupině bylo 15 nebo 20 lidí, všichni z nich byli muži. Byli zdraví a silní. Byli to pozdní dvacátníci až pozdní čtyřicátníci. Běžní civilisté, Srbové, vesničané. První skupina byla ze Zočiste, Orahovce, Mušutište (vesnice poblíž Suve Reky), Ljubiždy a Retimlje. Použili jsme obyčejné nákladní auto, podobné chladírenskému vozidlu. Nemělo klimatizaci nebo něco jiného. Myslel jsem si, že budou zabiti, ale byly nám dány striktní rozkazy zajatcům neubližovat, nebít je a poskytovat jim jídlo a vodu. Bylo to poté, co začalo zabíjení ze msty. Někdy na konci července nebo začátkem srpna.

Před námi jela dvě auta, aby zajistila, že se nás nikdo nepokusí zastavit. Nikdo nás však nezastavil. Seděl jsem vedle řidiče. K hranici jsme dorazili rychle, za 40 minut. Ale cesta na albánské straně byla špatná, takže do Bicaje nám to trvalo 2 hodiny. Jeli jsme do domu na okraji této vesnice. Byl tam jeden muž, kterému lidé říkali doktore. Byl to Albánec z Kosova. Lidé v tomto domě opět mluvili o tom, že by se s těmito zajatci nemělo špatně zacházet.

K druhému transportu došlo čtyři nebo pět dní poté. Bylo tam 20 nebo 25 mužů, hlavně z Orahovce a Djakovice.

Vyzvedli jsme je poblíž autoškoly v Prizrenu. Bylo to za denního světla. Když jedete nalevo směrem do Albánie, tak ta auto škola je na levé straně a tam jsme ty muže vyzvedli. Když jsem dorazil, bylo nákladní auto již na místě. Ti muži byli stejného věku a zdraví. Žádného z nich jsem nepoznal. V náklaďáku bylo šero. Směřovali jsme k hranici. Tentokrát jsme jeli po malé cestě skrze Našec přes horu Paštrik. Poblíž hranice jsme ty muže předali další skupině, která je převezla do Albánie, do Tropoji.
Po této cestě mne přestali využívat, ale já jsem od jiných lidí věděl, že ty převozy přinejmenším v roce 1999 pokračovaly. Oni se snažili nevyužívat pro převozy z Kosova stále té samé skupiny.  

Svědek uvedl, že později navštívil zadržovací zařízení poblíž Kukeše, kde byli vězněni Srbové. Sdělil, že mu nadřízení řekli, že někteří zajatci byli přemístěni do střední Albánie. Řekl, že slyšel, že tito zajatci byli podrobeni testům krve a moči. Sdělil, že několik níže postavených činovníků mu řeklo, že ti Srbové byli použiti na orgány a že tyto odběry byly prováděny někde ve střední Albánii.

Svědek č. 3
Tento muž odmítl specifikovat svou roli při převážení Srbů do Albánie, ale naznačil, že jako řidič a důstojník bezpečnosti podnikl přinejmenším tři cesty do okolí Burrelu v letech 1999 a 2000 a že se částečně týkaly zajatých Srbů držených v Albánii. Svědek popsal jednu cestu, při které vezl svého nadřízeného (operativce UÇK) do domu jižně od Burrelu. Jeho nadřízený tam dohlížel na muže, kteří pohřbívali či opětovně pohřbívali lidské ostatky v pytlích na těla. Svědek uvádí, že ze svého vozu pozoroval, jak je 10 až 20 těl pohřbíváno na malém hřbitově vzdáleném asi jeden kilometr od onoho domu. Svědek uvedl, že muž, který řídil tyto pohřby, se jmenoval Besim Vokshi. Svědkovi jsme ukázali fotografie deseti domů v Albánii a on vybral tentýž dům, který předtím identifikovali i další. Svědek také řekl, že si pamatuje, že onen dům, který je na fotografii natřen na bílo, byl před tím žlutý.

[Pozn. překl. V polovině února letošního roku unikl do médií kompilát materiálů z vyšetřování, které v letech 2002-3 provedl UNMIK za účelem objasnění osudu unesených a pohřešovaných lidí, kteří beze stopy zmizeli v Kosovu. Autenticitu tohoto uniklého materiálu potvrdil Jose Pablo Baraybar, forenzní expert a tehdejší vedoucí UNMIK Forensics and Missing Persons Office. Baraybar v roce 2004 vedl vyšetřování v nechvalně proslulém „Žlutém domě“ v Albánii. Podle Martyho zprávy z roku 2010 byly nálezy z okolí tohoto domu později z rozhodnutí ICTY zničeny. Výše předložený text tvoří zhruba polovinu uniklého materiálu. Celý text bude i s podrobným komentářem umístěn v sekci Dokumenty.]

Zdroj: www.kosovocompromise.com/cms/item/analysis/en.html?view=story&id=3316§ionId=2,

překlad: Karel Hyka